Mahátma Gándhí
Gándhí se narodil v roce 1869 v Indii. Ještě jako mladý odešel do Anglie, kde vystudoval práva. Rovněž se věnoval četbě různých náboženských textů. Když byl vyslán do Jižní Afriky, aby obhajoval svého klienta, ještě nevěděl, že tam stráví mnoho let jako bojovník za práva utlačovaných Indů. Gándhí se postavil proti rasové segregaci, za což byl ponižován a několikrát vězněn. Gándhí zahájil kampaň „občanské neposlušnosti“. Indové se nenechali pokořovat ani omezovat a věznění přijímali jako spravedlivý trest za přestoupení zákona. Gándhí v zemi nakonec získal podporu a situace se zlepšila. Když se Gándhí vrátil do svého rodiště, viděl, že lidem stále více vadí anglická nadvláda a indický kongres neměl žádnou moc. Gándhímu se brzy podařilo rozpoutat hnutí za svobodnou Indii. Toto hnutí bylo založeno na odmítání jakéhokoli druhu násilí. „Odmítání násilí neznamená omluvu a ospravedlnění zbabělce, je naopak tou nejvyšší ctností člověka odvážného.“ Aktivní nenásilí je niterné rozhodnutí překonat své vlastní meze a pomoci ostatním lidem. Je to cesta osvobození společenského i osobního. „Neznamená poslušné podřízení se vůli zlého člověka, ale nasazení veškerých duševních sil proti vůli tyrana.“ Hnutí se účastnily i menšiny žijící v Indii, a tak se stalo masovým. Hnutí šlo však nesnadnou cestou a často docházelo k násilnostem – především ze strany Angličanů. Nakonec se však podařilo Indii osvobodit.
Nebylo to ale takové vítězství, o kterém Gándhí snil, protože se z náboženských důvodů Pákistán oddělil od Indie. Celý svůj život Gándhí zdůrazňoval, že to „důležité“ mají všechna náboženství (i lidé) stejné; proto je nesnášenlivost velikou chybou. „Dlouhá zkušenost mne přesvědčila, že není jiný Bůh než Pravda. … Boha nikdy nemůže poznat ten, kdo nemá čisté srdce. … A vzhledem k tomu, že takové očištění je nakažlivé, pak očištění jednoho člověka nutně vede k čištění všech, které má kolem sebe.“
***
Pro mnoho lidí je výraz ”odmítání násilí” pevně spojen se jménem Gándhího. Gándhí se narodil v Indii v roce 1869. V roce 1888 odešel do Londýna, aby tam vystudoval práva. Tam se rovněž věnoval četbě Bible a Koránu, četl též Bhaghavádghítu a theosofické texty. Narazil i na spisy Lva Nikolajeviče Tolstého, velice na něj zapůsobil jeho spis Království boží je mezi vámi, definoval jej jako jednu z mála knih schopných okamžitě od základu změnit člověka. Z Anglie se vrátil do své vlasti a odtamtud za prací, měl být právním poradcem jedné indické firmy, do Jižní Afriky. V této zemi byla moc v rukou bílé menšiny a vládl tu absolutní apartheid, diskriminováni byli nejen černí domorodci, ale i zdejší malá indická komunita. Gándhí se postavil proti rasové segregaci, byl za to persekvován a nakonec tu zahájil svou ”politickou” aktivitu. Zhruba 5 000 zdejších Indů trpělo různými nespravedlnostmi a persekucemi všeho druhu, nadměrnými daněmi a omezováním osobní svobody. Gándhí se stal vůdcem této komunity. Jeho zápas se zpočátku omezoval na petice, veřejná odhalení, publikování článků v tisku a na dopisy. Jak se však události vyvíjely a vyostřovaly, dozrávaly a prohlubovaly se i jeho ideje, stejně jako metody boje. V roce 1906 zde vyšel nový zákon, který místní Asiaty nutil opatřit si průkazku, nechat si vzít otisky prstů a podrobit se celé řadě dalších pokořujících procedur. Gándhí zahájil kampaň občanské neposlušnosti. Indové se odmítali nechat registrovat a vězení přijímali jako spravedlivý trest za přestoupení zákona. Vězení se tak plnila a sám Gándhí si tu odbyl svou první zkušenost z pobytu v místech, která pak nazval ”hotely jeho královského Veličenstva.”
Indie byla velmi důležitou anglickou kolonií. Tomuto státu byla podřízena vojensky, politicky, hospodářsky i kulturně. Zemí se šířila nespokojenost, indický Kongres sice naprosto neměl revoluční povahu a neměl vůbec žádnou politickou moc, přece jenom se ale chtěl stát koordinátorem různých proudů různých hnutí v zemi. Zmítal se však v konfliktech mezi umírněným a extrémistickým křídlem. Díky Gándhího vedení nakonec sehrál v procesu získávání nezávislosti roli zcela odlišnou od té počáteční, jeho částí se stala i muslimská menšina. Především se z hnutí elity stal hnutím masovým. Kampaně hnutí odmítajícího násilí, které Gándhí uvedl v život (nazýval je Satyagraha) mělo podporu celé země, jeho programem bylo odpírání poslušnosti nespravedlivým zákonům, manifestace, odmítání spolupráce s anglickou vládou. Vládní školy zely prázdnotu, spory byly řešeny mimo soudní síně, úředníci odcházeli ze svých funkcí ve státní správě, docházelo k bojkotu anglických výrobků, hlavně textilií. Byly znovu uvedeny do chodu staré indické přádelny a vyráběly se oděvy. Cesta vpřed však nebyl vůbec přímočará. Docházelo k velkým násilnostem ze strany Angličanů, při jedné mírumilovné manifestaci postříleli 400 osob, násilností se dopouštěli i manifestanti, což přimělo Gándhího přerušit Satyagrahu a pokračovat v této cestě až později. Tato nesnadná cesta však přece jen na konci druhé světové války přivedla Indii k nezávislosti. Nebyla to však nezávislost, o jaké Gándhí snil, země se rozdělila na Pákistán s muslimskou většinou a na Indickou unii s většinou Hindů. A právě v této atmosféře náboženského násilí došlo i k zavraždění Gándhího. Zabil ho hinduistický extremista v roce 1948. To však už Gándhí stačil světu předvést obrovskou síly Ahimsy, nenásilného boje.
Z předchozích řádek by mohl v čtenáři vzniknout dojem, že Gándhí byl ”politik” v tom smyslu, v jakém se tento výraz používá dnes. Gándhí se však světu svými myšlenkami i činy přestavil v docela jiné perspektivě. Historik G. Borsa ve své knize o Gándhím píše: ”Nehledě na reformu toho či onoho orgánu a dosažení té či oné formy vlády či státu, se Gándhí snažil především uvést v život niterný řád, zdůrazňovat základní hodnoty. Revoluce, kterou hlásal, spíše než revolucí vnější, byla revolucí niternou, výzvou k očištění, ke zdokonalení sebe sama.” Gándhímu bylo jasné, že bez změny ve způsobu života lidí není možná žádná změna ve společnosti. Na téma odmítání násilí napsal: ”V politice je jeho použití založeno na neporušitelném principu, a sice že lidu je možno vládnout, jen pokud lid vědomě či podvědomě souhlasí s tím,aby mu vládnuto bylo.”
Odmítání násilí bylo pro Gándhího něco víc než pouhá forma boje či prostředek k dosažení politického cíle. Odmítání násilí je cesta ke zdokonalení, bez níž není možné stát se odpůrcem násilí. Velmi důrazně vyznačil čáru dělící svobodnou volbu odmítání násilí od jeho přijetí na základě strachu: “odmítání násilí ve své dynamické dimenzi znamená vědomě přijaté utrpení. Neznamená poslušné podřízení se vůli zlého člověka, ale nasazení veškerých duševních sil proti vůli tyrana”. V jiném úryvku tvrdí: “odmítání násilí neznamená omluvu a ospravedlnění zbabělce, je naopak tou nejvyšší ctností člověka odvážného. Praxe odmítání násilí si vyžaduje mnohem větší odvahu než praxe použití zbraně. Zbabělost nemá nic společného s omítnutím násilí… Odmítnutí násilí je vědomě a dobrovolně zvolená brzda vlastní vůle k pomstě. Pomsta i tak ale zůstává nadřazena pasivní malodušné a bezmocné podřízenosti zlu, pomstě je však zase nadřazeno odpuštění. I pomsta je totiž projevem slabosti … Pes štěká a kouše má-li strach. Člověk, který se nebojí nikoho na světě, má za zbytečný dokonce i hněv na toho, kdo se jej marně snaží urazit”. K tomu je dobře poznamenat, že jakkoliv Gándhí zcela odvrhuje násilí, přece jen násilnou akci, která chce zachránit a ochránit lidské životy, považuje za hodnotnější než pasivitu zbabělce: “násilí sice není dovoleno, avšak při sebeobraně nebo slouží-li k ochraně bezbranných, stává se aktem odvahy lepším než zabělá podřízenost”. A jinde tvrdí: “Nepravý stoupenec odmítání násilí nezůstane ve vesnici, kterou den co den přepadává leopard. Odejde jinam a teprve až někdo jiný leoparda zabije, vrátí se domů ke svému majetku. Nejde tu o odmítnutí násilí, ale o násilí zbabělce. Zatímco muž, který zabil leoparda, přinesl aspoň jakýsi důkaz své odvahy, muž, který z toho zabití měl jen vlastní prospěch, je zbabělec. Nikdy se nedozví, co to je skutečné odmítnutí násilí”. Odmítání násilí je životní volba, vyžaduje pochopení hledisek jiných lidí. Člověk, který si jej zvolil, nesmí ulpívat k vlastních věcech a přáních, musí to být člověk citlivý, upřímný, odvážný a hluboce nábožensky založený: “od strachu je oproštěn pouze ten, kdo vyzývá smrt”.
Odmítání násilí, to je boj proti nespravedlnostem, stvrzení lásky k ostatním lidem, hledání Pravdy. Není to askeze člověka, který se uchýlil do samoty někde v horách, není to rezignace člověka, který utrpěl porážku, není to tiché spiklenectví chytráka a není to ani každodenní násilí toho, kdo se prosazuje proti ostatním. Je to niterné rozhodnutí překonat své vlastní meze a pomoci ostatním lidem, je to cesta osvobození osobního i společenského. “Dlouhá zkušenost mne přesvědčila, že není jiný Bůh než Pravda. Jestliže každá ze stránek této knihy nedá čtenáři na srozuměnou, že jediným prostředkem, jak realizovat Pravdu, je Ahimsá, pak budu nucen uznat, že veškerá námaha vynaložená na její napsání byla marná… Drobné a prchavé záblesky Pravdy, které jsem byl s to zachytit, mohou jen stěží poskytnout představu jasu, jímž je Pravda oděna. Ten jas je milionkrát silnější než jas slunce, které máme den co den na očích. To, co jsem zachytil, je popravdě řečeno jen nejslabší paprsek toho mocného jasu. Na základě veškerých svých zkušeností však mohu s naprostou jistotou tvrdit, že dokonalé zření pravdy může vyplynout jen z úplného uskutečnění ahimsy.
Kdo se chce ocitnout tváří v tvář univerzálnímu a všudypřítomnému Duchu Pravdy, musí být s to milovat i ty nejnižší ze všech bytostí jako sebe sama. A člověk, který se chce takovým stát, si nemůže dovolit opustit žádnou oblast lidské činnosti. Právě proto mně má zbožnost přivedla k politice a dnes mohu bez zaváhání říci, že ten, kdo tvrdí, že náboženství nemá s politikou nic společného, vůbec neví, jaký je význam víry.
Ztotožnit se s každým živým tvorem není možné bez sebeočištění; a dodržování ahimsy bez sebeočištění je pustý sen. Boha nikdy nemůže poznat ten, kdo nemá čisté srdce. Sebeočištění musí být očištěním všech oblastí života. A vzhledem k tomu, že takovéto očištění je nakažlivé, pak očištění jednoho člověka nutně vede k čištění všech, které má kolem sebe.
Cesta sebeočištění je však nesnadná a strmá. Kdo chce dosáhnout dokonalé čistoty, musí se zcela oprostit od vášní v myšlenkách, ve slovech i v činech, musí svou vlastní osobu pozvednout nad rozpor panující mezi láskou a nenávistí, mezi přitažlivostí a odpudivostí.
Citace v textu jsou převzaty z knihy G. Borsy a z knihy Young India, Harijan a Indian Home Rule
Nebylo to ale takové vítězství, o kterém Gándhí snil, protože se z náboženských důvodů Pákistán oddělil od Indie. Celý svůj život Gándhí zdůrazňoval, že to „důležité“ mají všechna náboženství (i lidé) stejné; proto je nesnášenlivost velikou chybou. „Dlouhá zkušenost mne přesvědčila, že není jiný Bůh než Pravda. … Boha nikdy nemůže poznat ten, kdo nemá čisté srdce. … A vzhledem k tomu, že takové očištění je nakažlivé, pak očištění jednoho člověka nutně vede k čištění všech, které má kolem sebe.“
***
Pro mnoho lidí je výraz ”odmítání násilí” pevně spojen se jménem Gándhího. Gándhí se narodil v Indii v roce 1869. V roce 1888 odešel do Londýna, aby tam vystudoval práva. Tam se rovněž věnoval četbě Bible a Koránu, četl též Bhaghavádghítu a theosofické texty. Narazil i na spisy Lva Nikolajeviče Tolstého, velice na něj zapůsobil jeho spis Království boží je mezi vámi, definoval jej jako jednu z mála knih schopných okamžitě od základu změnit člověka. Z Anglie se vrátil do své vlasti a odtamtud za prací, měl být právním poradcem jedné indické firmy, do Jižní Afriky. V této zemi byla moc v rukou bílé menšiny a vládl tu absolutní apartheid, diskriminováni byli nejen černí domorodci, ale i zdejší malá indická komunita. Gándhí se postavil proti rasové segregaci, byl za to persekvován a nakonec tu zahájil svou ”politickou” aktivitu. Zhruba 5 000 zdejších Indů trpělo různými nespravedlnostmi a persekucemi všeho druhu, nadměrnými daněmi a omezováním osobní svobody. Gándhí se stal vůdcem této komunity. Jeho zápas se zpočátku omezoval na petice, veřejná odhalení, publikování článků v tisku a na dopisy. Jak se však události vyvíjely a vyostřovaly, dozrávaly a prohlubovaly se i jeho ideje, stejně jako metody boje. V roce 1906 zde vyšel nový zákon, který místní Asiaty nutil opatřit si průkazku, nechat si vzít otisky prstů a podrobit se celé řadě dalších pokořujících procedur. Gándhí zahájil kampaň občanské neposlušnosti. Indové se odmítali nechat registrovat a vězení přijímali jako spravedlivý trest za přestoupení zákona. Vězení se tak plnila a sám Gándhí si tu odbyl svou první zkušenost z pobytu v místech, která pak nazval ”hotely jeho královského Veličenstva.”
Indie byla velmi důležitou anglickou kolonií. Tomuto státu byla podřízena vojensky, politicky, hospodářsky i kulturně. Zemí se šířila nespokojenost, indický Kongres sice naprosto neměl revoluční povahu a neměl vůbec žádnou politickou moc, přece jenom se ale chtěl stát koordinátorem různých proudů různých hnutí v zemi. Zmítal se však v konfliktech mezi umírněným a extrémistickým křídlem. Díky Gándhího vedení nakonec sehrál v procesu získávání nezávislosti roli zcela odlišnou od té počáteční, jeho částí se stala i muslimská menšina. Především se z hnutí elity stal hnutím masovým. Kampaně hnutí odmítajícího násilí, které Gándhí uvedl v život (nazýval je Satyagraha) mělo podporu celé země, jeho programem bylo odpírání poslušnosti nespravedlivým zákonům, manifestace, odmítání spolupráce s anglickou vládou. Vládní školy zely prázdnotu, spory byly řešeny mimo soudní síně, úředníci odcházeli ze svých funkcí ve státní správě, docházelo k bojkotu anglických výrobků, hlavně textilií. Byly znovu uvedeny do chodu staré indické přádelny a vyráběly se oděvy. Cesta vpřed však nebyl vůbec přímočará. Docházelo k velkým násilnostem ze strany Angličanů, při jedné mírumilovné manifestaci postříleli 400 osob, násilností se dopouštěli i manifestanti, což přimělo Gándhího přerušit Satyagrahu a pokračovat v této cestě až později. Tato nesnadná cesta však přece jen na konci druhé světové války přivedla Indii k nezávislosti. Nebyla to však nezávislost, o jaké Gándhí snil, země se rozdělila na Pákistán s muslimskou většinou a na Indickou unii s většinou Hindů. A právě v této atmosféře náboženského násilí došlo i k zavraždění Gándhího. Zabil ho hinduistický extremista v roce 1948. To však už Gándhí stačil světu předvést obrovskou síly Ahimsy, nenásilného boje.
Z předchozích řádek by mohl v čtenáři vzniknout dojem, že Gándhí byl ”politik” v tom smyslu, v jakém se tento výraz používá dnes. Gándhí se však světu svými myšlenkami i činy přestavil v docela jiné perspektivě. Historik G. Borsa ve své knize o Gándhím píše: ”Nehledě na reformu toho či onoho orgánu a dosažení té či oné formy vlády či státu, se Gándhí snažil především uvést v život niterný řád, zdůrazňovat základní hodnoty. Revoluce, kterou hlásal, spíše než revolucí vnější, byla revolucí niternou, výzvou k očištění, ke zdokonalení sebe sama.” Gándhímu bylo jasné, že bez změny ve způsobu života lidí není možná žádná změna ve společnosti. Na téma odmítání násilí napsal: ”V politice je jeho použití založeno na neporušitelném principu, a sice že lidu je možno vládnout, jen pokud lid vědomě či podvědomě souhlasí s tím,aby mu vládnuto bylo.”
Odmítání násilí bylo pro Gándhího něco víc než pouhá forma boje či prostředek k dosažení politického cíle. Odmítání násilí je cesta ke zdokonalení, bez níž není možné stát se odpůrcem násilí. Velmi důrazně vyznačil čáru dělící svobodnou volbu odmítání násilí od jeho přijetí na základě strachu: “odmítání násilí ve své dynamické dimenzi znamená vědomě přijaté utrpení. Neznamená poslušné podřízení se vůli zlého člověka, ale nasazení veškerých duševních sil proti vůli tyrana”. V jiném úryvku tvrdí: “odmítání násilí neznamená omluvu a ospravedlnění zbabělce, je naopak tou nejvyšší ctností člověka odvážného. Praxe odmítání násilí si vyžaduje mnohem větší odvahu než praxe použití zbraně. Zbabělost nemá nic společného s omítnutím násilí… Odmítnutí násilí je vědomě a dobrovolně zvolená brzda vlastní vůle k pomstě. Pomsta i tak ale zůstává nadřazena pasivní malodušné a bezmocné podřízenosti zlu, pomstě je však zase nadřazeno odpuštění. I pomsta je totiž projevem slabosti … Pes štěká a kouše má-li strach. Člověk, který se nebojí nikoho na světě, má za zbytečný dokonce i hněv na toho, kdo se jej marně snaží urazit”. K tomu je dobře poznamenat, že jakkoliv Gándhí zcela odvrhuje násilí, přece jen násilnou akci, která chce zachránit a ochránit lidské životy, považuje za hodnotnější než pasivitu zbabělce: “násilí sice není dovoleno, avšak při sebeobraně nebo slouží-li k ochraně bezbranných, stává se aktem odvahy lepším než zabělá podřízenost”. A jinde tvrdí: “Nepravý stoupenec odmítání násilí nezůstane ve vesnici, kterou den co den přepadává leopard. Odejde jinam a teprve až někdo jiný leoparda zabije, vrátí se domů ke svému majetku. Nejde tu o odmítnutí násilí, ale o násilí zbabělce. Zatímco muž, který zabil leoparda, přinesl aspoň jakýsi důkaz své odvahy, muž, který z toho zabití měl jen vlastní prospěch, je zbabělec. Nikdy se nedozví, co to je skutečné odmítnutí násilí”. Odmítání násilí je životní volba, vyžaduje pochopení hledisek jiných lidí. Člověk, který si jej zvolil, nesmí ulpívat k vlastních věcech a přáních, musí to být člověk citlivý, upřímný, odvážný a hluboce nábožensky založený: “od strachu je oproštěn pouze ten, kdo vyzývá smrt”.
Odmítání násilí, to je boj proti nespravedlnostem, stvrzení lásky k ostatním lidem, hledání Pravdy. Není to askeze člověka, který se uchýlil do samoty někde v horách, není to rezignace člověka, který utrpěl porážku, není to tiché spiklenectví chytráka a není to ani každodenní násilí toho, kdo se prosazuje proti ostatním. Je to niterné rozhodnutí překonat své vlastní meze a pomoci ostatním lidem, je to cesta osvobození osobního i společenského. “Dlouhá zkušenost mne přesvědčila, že není jiný Bůh než Pravda. Jestliže každá ze stránek této knihy nedá čtenáři na srozuměnou, že jediným prostředkem, jak realizovat Pravdu, je Ahimsá, pak budu nucen uznat, že veškerá námaha vynaložená na její napsání byla marná… Drobné a prchavé záblesky Pravdy, které jsem byl s to zachytit, mohou jen stěží poskytnout představu jasu, jímž je Pravda oděna. Ten jas je milionkrát silnější než jas slunce, které máme den co den na očích. To, co jsem zachytil, je popravdě řečeno jen nejslabší paprsek toho mocného jasu. Na základě veškerých svých zkušeností však mohu s naprostou jistotou tvrdit, že dokonalé zření pravdy může vyplynout jen z úplného uskutečnění ahimsy.
Kdo se chce ocitnout tváří v tvář univerzálnímu a všudypřítomnému Duchu Pravdy, musí být s to milovat i ty nejnižší ze všech bytostí jako sebe sama. A člověk, který se chce takovým stát, si nemůže dovolit opustit žádnou oblast lidské činnosti. Právě proto mně má zbožnost přivedla k politice a dnes mohu bez zaváhání říci, že ten, kdo tvrdí, že náboženství nemá s politikou nic společného, vůbec neví, jaký je význam víry.
Ztotožnit se s každým živým tvorem není možné bez sebeočištění; a dodržování ahimsy bez sebeočištění je pustý sen. Boha nikdy nemůže poznat ten, kdo nemá čisté srdce. Sebeočištění musí být očištěním všech oblastí života. A vzhledem k tomu, že takovéto očištění je nakažlivé, pak očištění jednoho člověka nutně vede k čištění všech, které má kolem sebe.
Cesta sebeočištění je však nesnadná a strmá. Kdo chce dosáhnout dokonalé čistoty, musí se zcela oprostit od vášní v myšlenkách, ve slovech i v činech, musí svou vlastní osobu pozvednout nad rozpor panující mezi láskou a nenávistí, mezi přitažlivostí a odpudivostí.
Citace v textu jsou převzaty z knihy G. Borsy a z knihy Young India, Harijan a Indian Home Rule
