Silo
Silo je literární pseudonym Maria Rodrigueze Cobose, narozeného v roce 1938 v Mendoze v Argentině. V současné době Silo žije ve své rodné zemi s manželkou a dvěma dětmi. Coby myslitel a spisovatel se ve svých dílech pohybuje od prózy k filosofii, do psychologie k historiologii. V roce 1993 mu moskevská Akademie věd udělila čestný doktorát. Různé skupiny, inspirované jeho spisy, uvedly v život různé společenské aktivity, z nichž připomínáme především Humanistické hnutí, které se od prvních skupin, zakládaných v Argentině, rozvinulo v mnoha zemích světa a stalo se důležitým opěrným bodem v nenásilném boji za prosazení lidských práv. Jeho Humanistický dokument přijaly za svůj program i různé humanistické politické strany.
První Silovy pokusy předložit své myšlenky veřejnosti byly potlačeny krutým vojenským režimem, který byl u moci v Argentině v šedesátých letech. Silo byl zatčen a několik mladých lidí, kteří šířili jeho myšlenky, bylo pronásledováno. Teprve v roce 1969 mu byl umožněn projev na veřejnosti, a to ve výšce 3.000 metrů nad mořem, na hoře Aconcagua, v obklíčení vojenských automobilů a kulometů. V jednoduchosti vysvětlil toto:
“…takže to je další typ utrpení, který nemůže ustoupit před vývojem vědy. Tento typ utrpení, který je těsně spjat s tvou myslí, ustoupí před vírou, před radostí z žití, před láskou. Musíš vědět, že toto utrpení stále spočívá v násilí, které se nachází ve tvém vědomí. Trpíš, protože se obáváš ztráty toho, co máš, trpíš pro to, co jsi ztratil, nebo pro to, co nedoufáš, že bys mohl dosáhnout. Trpíš, protože nemáš, nebo protože máš strach…
Zde jsou velcí nepřátelé člověka: strach z nemoci, strach z chudoby, strach ze smrti, strach ze samoty. Toto jsou všechna utrpení vlastní tvojí mysli. Všechny vypovídají o vnitřním násilí, o násilí, které existuje v tvojí mysli.
Dobře si všimni, že toto násilí stále vychází z přání. Čím víc je člověk násilnější, tím neomalenější jsou jeho přání.
…Dobře si všimni, jak tě přání může svazovat. Ale jsou přání různé kvality. Jsou přání neomalená a jsou přání vznešená. Povznes své přání! Překonej přání! Očisti přání!”
Ale toto vnitřní násilí nezůstává ohraničeno jen uvnitř člověka: ”nezůstává jen v jeho vědomí jako nějaká nemoc, ale působí i ve světě ostatních lidí, uplatňuje se na ostatních lidech”.
Silova filosofie byla definována jako universalistický humanismus nebo také Nový humanismus. Centrálním zájmem jeho koncepce je lidský život, konkrétní a reálný člověk. Co ale vlastně člověk je, lépe řečeno kdo to je? Silo zaujímá odstup od všech ideologií, které si nárokují definici předpokládané lidské přirozenosti pevnými a trvalými vlastnostmi člověka, jak to činí například ideologie v současnosti převládající, která člověka považuje za biologický stroj. “My oproti tomu považujeme za nutné vyjít z toho, co je výlučně vlastní člověku a tvrdíme, že člověk je jev historicko-společenský, který není jen součástí přírody, a že činnost jeho vědomí dokáže na základě intence transformovat svět.”
“…Definici člověka, založenou na jeho společenskosti, považuji za zcela nedostatečnou, protože ho neodlišuje od řady dalších živočišných druhů, dokonce ani jeho schopnost pracovat, při srovnání se schopnostmi mnohem silnějších živočichů, pro něj není charakteristická, a jeho podstatu nevyjadřuje ani řeč, protože známe různé způsoby dorozumění i u živočichů. Naopak, právě v tom, že každá nová lidská bytost vstupuje do světa pozměněného ostatními a sama je tímto na intenci založeným a kamsi nasměrovaným světem vlastně utvářena, tkví její schopnost akumulace a začlenění do časovosti – v tom vidím její ne jenom společenskou, ale i historicko-společenskou dimenzi. Nyní se mohu pokusit o definici: člověk je bytost historická, u níž způsob společenské činnosti mění samotnou její přirozenost.” Člověk není něčím determinovaným, je to svoboda volby, záměrnost, projekt, proměna. “Co vede člověka k tomu, aby měnil svět a sebe sama? Omezení a časoprostorové nedostatky situace, v níž se nachází a které zaznamenává coby fyzickou bolest a duševní utrpení. Odstranění, překonání bolesti se tak stává základním projektem, řídícím veškerou činnost člověka.”
Na jiných místech poeticky uvádí: “…co je vskutku lidské, je právě to, co ono „přirozené“ přesahuje, a to je tvůj projekt, tvá budoucnost, tvé dítě, tvůj vánek, tvůj úsvit, tvá bouře, tvůj hněv a tvé pohlazení. To je tvá obava a tvé rozechvění před budoucností, nad novou lidskou bytostí, zbavenou bolesti a utrpení.” Násilí je popřením této svobody a této intence jak v sobě, tak v ostatních. “Díky své otevřenosti a své svobodě volby mezi situacemi, možnosti pozdější odpovědi a možnosti představovat si svou budoucnost, má člověk možnost také popřít sebe sama, odmítnout některé aspekty svého těla, nebo je sebevraždou popřít naprosto, a stejně tak může popřít ostatní lidi. Tato svoboda také umožnila některým lidem se nelegitimně zmocnit společenského celku, neboli popřít svobodu a intencionalitu ostatních lidí a zredukovat je na pouhé protézy, nástroje svých vlastních intencí. V tom právě tkví podstata diskriminace, jejíž metodou je fyzické, ekonomické, rasové a náboženské násilí.”
Ale násilí této menšiny, která si určitým způsobem přivlastnila vše společné, celou společnost, potřebuje být organizováno: “Násilí se může ustavit a vykonávat skrze moc aparátu společenské regulace a kontroly, neboli státu. Proto si organizace společnosti vyžaduje pokročilý typ koordinace, který by vyloučil jakoukoliv koncentraci moci ať v soukromých či státních rukou. Tvrzení, že privatizace všech ekonomických oblastí uchrání společnost před státní mocí, jen ukrývá a tají skutečnost, že skutečný problém je v monopolizaci či oligopolizaci, která jednoduše předává moc z rukou státu do rukou státu paralelního, spravovaného ne už byrokratickou menšinou, ale menšinou soukromou, v pokračujícím procesu koncentrace moci.” Polidštit zemi tudíž znamená prosazovat svobodu v sobě i v ostatních, je to polidštění sebe sama polidštěním ostatních, vytváření nové společenské organizace, vyšší koordinace různých společenských realit s vyloučením jakékoliv koncentrace moci, soukromé či státní.
Mluví-li se o odmítání násilí, je třeba mít jasnou představu o tom, co násilí je: “Dokud lidé plně neprosadí humánní společnost, tedy společnost, v níž moc bude mít společenský celek a ne jen jedna jeho část (která celek objektivizuje a podmaňuje si jej), násilí bude dál zabarvovat veškeré společenské dění. Proto, když mluvíme o násilí, musíme mluvit o současném uspořádání světa. A jestliže proti tomuto světu nenásilně bojujeme, musíme především zdůraznit, že nenásilný postoj je nenásilným proto, že netoleruje násilí. Takže nejde o zdůvodňování určitého typu boje, ale o definování podmínek násilí, které vnucuje tento nelidský systém.”
Proto je také důležité odlišit nenásilí od pacifismu. Zatímco odmítání násilí směřuje ke změně podmínek, jež násilí plodí, pacifismus má své priority v míru a v odzbrojení a proto riskuje nepochopení, že války a závody ve zbrojení jsou úzce propojeny se strukturou současné společnosti. Jinými slovy, pacifismus má jako základní cíl stav bez války, tedy něco, co je možné uskutečnit i uvnitř násilné společnosti, kde by se moc soustředila v rukou malé skupiny lidí. Pacifismus si tedy potřebuje ujasnit, jak má být uspořádána společnost, na kterou obecně aspiruje, uvnitř které by bylo možné mírové soužití mezi národy. Nenásilí však směřuje ke změně těchto násilných politických, ekonomických a morálních podmínek, které dnes umožňují a ospravedlňují válku a závody ve zbrojení.
Silo mluví, s použitím výrazu, který by někteří mohli považovat za ”staromódní”, o společenské revoluci, která je politická, protože usiluje o změnu moci a lidská, protože se zakládá na nových hodnotách. V dějinách existují příklady, které nám dokazují, že násilí není podstatné a nezbytné k revoluci, na kterou aspirujeme: “Násilí do výzbroje této revoluce nepatří, kam by nás ostatně zavedla nechutná praxe věznění či odstranění nepřítele? V čem bychom se pak lišili od odvěkých utlačovatelů? Indická revoluce proti kolonialismu se uskutečnila s pomocí lidového tlaku a bez násilí. Byla to revoluce nedokončená, protože jí scházely ideje, ukázala však nové metody akce a boje. Revoluce proti monarchii v Iránu začala pod tlakem lidových vrstev a dokonce nedošlo ani k dobývání center politické moci, protože tato centra se sama ”vyprázdnila”, destrukturalizovala a přestala fungovat. Všechno pak obrátila vniveč nesnášenlivost.”
Pro Sila je tato nenásilná globální revoluce naprostou nezbytností. Ne v tom smyslu, že by k ní nezbytně muselo dojít, ale že je nezbytně nutná, má-li člověk vykročit z prehistorie společenského násilí a z nesmyslnosti osobního života. “Od počátku své historie společnost tíhne ke globalizaci, k sjednocování světa, a proto také dorazí k epoše maximální koncentrace svévolné moci obdařené rysy světového impéria zbaveného možnosti další expanze. Globální systém přivede ke kolapsu (podle strukturální dynamiky vlastní všem uzavřeným systémům) trvalý narůst nesouladu, chaosu a nepořádku… Jestli všechno skončí v chaosu, který vyústí do zrození nové civilizace, nebo jestli začne doba postupné humanizace, to nezávisí na neúprosných mechanismech, ale na intencích jednotlivců a národů, na jejich angažovanosti a zájmu na změně světa, a na etice svobody, která nemůže být uložena a vnucována, protože by přestala být svobodou.”
Tato společenská změna, jejíž potřeba je pociťována, se nezakládá na mechanických zákonech nebo na historické nutnosti, ale na svobodném individuálním a osobním rozhodnutí vykročit z dusna násilí a nesmyslnosti, které je uvnitř každého, v jeho bezprostředním okolí i ve světě. Tato volba není jen obyčejným rozhodnutím a slibem, že druhý den se budeme k lidem kolem sebe chovat lépe. Je to volba v tom smyslu, že je nutné pochopit, že překonání násilí v každodenním životě má co činit s radikální proměnou pohledu na skutečnost. Dokud ostatní lidé jsou tu jako jakési ”pro mne”, jako objekty, ”protézy”, užitečné či škodlivé nástroje sloužící k realizování ”mých” přání, pak v mém vědomí dál vládne násilí a zůstávám omezen svým prostorem a časem, v samotě a v nesmyslnosti. Je nezbytné položit si otázku jaký smysl mají ostatní ”pro mne”, otázku smyslu vlastních činů a smyslu vlastního života. “Říkám ti, že tvé sobectví není hříchem, ale základní chybou ve výpočtu, protože jsi naivně věřil, že brát je lepší než dávat. Vzpomeň si na nejkrásnější chvíle svého života a pochopíš, že byly vždy provázeny nezištným dáváním. Už jen tato reflexe by měla být důvodem k radikální změně směru tvého života… ale sama nestačí.”
Při této osobní transformaci, při hledání smyslu, člověk narazí na mez a tou je smrt. Smrt je tím největším násilím, neboť je totálním popřením svobody, budoucnosti a volby, čili, jak říkával Heidegger, je možností konce veškerých možností. Je tím, co redukuje na absurditu každý čin, každý smysl. Vzepření se smrti poskytuje člověku jednotu a smysl. “Smysl, který nechce být jen dočasný, neuzná smrt jako konec života, ale bude tvrdit, že transcedence je nejvyšší neposlušnost tomuto domnělému osudu. Ten, kdo říká, že jeho činy vyvolávají události, které pak pokračují v dalších lidech, má v rukou pramínek, ze kterého vychází nit věčnosti.”
Silo mluví o novém hledisku, o jiném pohledu na skutečnost, který člověka staví do jiné perspektivy vzhledem k ostatním.
Kant říkal: chovej se tak, abys s ostatními lidmi jednal ne jakoby byli prostředkem, ale cílem. “Cítit to, co je lidské, v druhém člověku, znamená cítit život druhého člověka v nádherné mnohobarevné duze, která se tím více vzdaluje, čím víc ji chci zadržet, zajmout a zachytit její výraz. Ty se ode mne vzdaluješ, pro mne to však je povzbuzující, jestliže jsem ti pomohl zbavit se pout, překonat bolest a utrpení. A jdeš-li se mnou, pak je tomu tak díky tomu, že se zcela svobodným činem ustavuješ jako lidská bytost, a ne protože by ses coby „lidská“ bytost jednoduše narodil. Já v tobě cítím možnost ustavit se lidskou bytostí. A mé činy mají v tobě cíl mé svobody. Pak ani tvá smrt nezastaví činy, které jsi uvedl do pohybu, protože jsi v podstatě sám čas a sama svoboda.”
Když se vrátíme k jeho prvnímu projevu z roku 1969:
“Můžeš skoncovat s násilím v tobě a v ostatních a ve světě, který tě obklopuje, jedině vnitřní vírou a vnitřní meditací. …Můj bratře, sleduj jednoduchá pravidla, jako jsou jednoduché tyto skály, tento sníh a toto slunce, které nám žehná. Vnes mír do sebe a přines ho i ostatním. Můj bratře, tam v historii je člověk, který ukazuje tvář utrpení. Můj bratře, podívej se na tu tvář plnou utrpení… ale pamatuj, že je nezbytné jít historií dopředu a že je nezbytné naučit se smát a že je nezbytné naučit se milovat. Tobě, můj bratře, dávám tuto naději, tuto naději v radost, tuto naději v lásku, protože ty povzneseš své srdce a povzneseš svého ducha a protože nezapomeneš zušlechťovat i své tělo. “
Ve shrnutí: “chovej se k ostatním tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě”.
První Silovy pokusy předložit své myšlenky veřejnosti byly potlačeny krutým vojenským režimem, který byl u moci v Argentině v šedesátých letech. Silo byl zatčen a několik mladých lidí, kteří šířili jeho myšlenky, bylo pronásledováno. Teprve v roce 1969 mu byl umožněn projev na veřejnosti, a to ve výšce 3.000 metrů nad mořem, na hoře Aconcagua, v obklíčení vojenských automobilů a kulometů. V jednoduchosti vysvětlil toto:
“…takže to je další typ utrpení, který nemůže ustoupit před vývojem vědy. Tento typ utrpení, který je těsně spjat s tvou myslí, ustoupí před vírou, před radostí z žití, před láskou. Musíš vědět, že toto utrpení stále spočívá v násilí, které se nachází ve tvém vědomí. Trpíš, protože se obáváš ztráty toho, co máš, trpíš pro to, co jsi ztratil, nebo pro to, co nedoufáš, že bys mohl dosáhnout. Trpíš, protože nemáš, nebo protože máš strach…
Zde jsou velcí nepřátelé člověka: strach z nemoci, strach z chudoby, strach ze smrti, strach ze samoty. Toto jsou všechna utrpení vlastní tvojí mysli. Všechny vypovídají o vnitřním násilí, o násilí, které existuje v tvojí mysli.
Dobře si všimni, že toto násilí stále vychází z přání. Čím víc je člověk násilnější, tím neomalenější jsou jeho přání.
…Dobře si všimni, jak tě přání může svazovat. Ale jsou přání různé kvality. Jsou přání neomalená a jsou přání vznešená. Povznes své přání! Překonej přání! Očisti přání!”
Ale toto vnitřní násilí nezůstává ohraničeno jen uvnitř člověka: ”nezůstává jen v jeho vědomí jako nějaká nemoc, ale působí i ve světě ostatních lidí, uplatňuje se na ostatních lidech”.
Silova filosofie byla definována jako universalistický humanismus nebo také Nový humanismus. Centrálním zájmem jeho koncepce je lidský život, konkrétní a reálný člověk. Co ale vlastně člověk je, lépe řečeno kdo to je? Silo zaujímá odstup od všech ideologií, které si nárokují definici předpokládané lidské přirozenosti pevnými a trvalými vlastnostmi člověka, jak to činí například ideologie v současnosti převládající, která člověka považuje za biologický stroj. “My oproti tomu považujeme za nutné vyjít z toho, co je výlučně vlastní člověku a tvrdíme, že člověk je jev historicko-společenský, který není jen součástí přírody, a že činnost jeho vědomí dokáže na základě intence transformovat svět.”
“…Definici člověka, založenou na jeho společenskosti, považuji za zcela nedostatečnou, protože ho neodlišuje od řady dalších živočišných druhů, dokonce ani jeho schopnost pracovat, při srovnání se schopnostmi mnohem silnějších živočichů, pro něj není charakteristická, a jeho podstatu nevyjadřuje ani řeč, protože známe různé způsoby dorozumění i u živočichů. Naopak, právě v tom, že každá nová lidská bytost vstupuje do světa pozměněného ostatními a sama je tímto na intenci založeným a kamsi nasměrovaným světem vlastně utvářena, tkví její schopnost akumulace a začlenění do časovosti – v tom vidím její ne jenom společenskou, ale i historicko-společenskou dimenzi. Nyní se mohu pokusit o definici: člověk je bytost historická, u níž způsob společenské činnosti mění samotnou její přirozenost.” Člověk není něčím determinovaným, je to svoboda volby, záměrnost, projekt, proměna. “Co vede člověka k tomu, aby měnil svět a sebe sama? Omezení a časoprostorové nedostatky situace, v níž se nachází a které zaznamenává coby fyzickou bolest a duševní utrpení. Odstranění, překonání bolesti se tak stává základním projektem, řídícím veškerou činnost člověka.”
Na jiných místech poeticky uvádí: “…co je vskutku lidské, je právě to, co ono „přirozené“ přesahuje, a to je tvůj projekt, tvá budoucnost, tvé dítě, tvůj vánek, tvůj úsvit, tvá bouře, tvůj hněv a tvé pohlazení. To je tvá obava a tvé rozechvění před budoucností, nad novou lidskou bytostí, zbavenou bolesti a utrpení.” Násilí je popřením této svobody a této intence jak v sobě, tak v ostatních. “Díky své otevřenosti a své svobodě volby mezi situacemi, možnosti pozdější odpovědi a možnosti představovat si svou budoucnost, má člověk možnost také popřít sebe sama, odmítnout některé aspekty svého těla, nebo je sebevraždou popřít naprosto, a stejně tak může popřít ostatní lidi. Tato svoboda také umožnila některým lidem se nelegitimně zmocnit společenského celku, neboli popřít svobodu a intencionalitu ostatních lidí a zredukovat je na pouhé protézy, nástroje svých vlastních intencí. V tom právě tkví podstata diskriminace, jejíž metodou je fyzické, ekonomické, rasové a náboženské násilí.”
Ale násilí této menšiny, která si určitým způsobem přivlastnila vše společné, celou společnost, potřebuje být organizováno: “Násilí se může ustavit a vykonávat skrze moc aparátu společenské regulace a kontroly, neboli státu. Proto si organizace společnosti vyžaduje pokročilý typ koordinace, který by vyloučil jakoukoliv koncentraci moci ať v soukromých či státních rukou. Tvrzení, že privatizace všech ekonomických oblastí uchrání společnost před státní mocí, jen ukrývá a tají skutečnost, že skutečný problém je v monopolizaci či oligopolizaci, která jednoduše předává moc z rukou státu do rukou státu paralelního, spravovaného ne už byrokratickou menšinou, ale menšinou soukromou, v pokračujícím procesu koncentrace moci.” Polidštit zemi tudíž znamená prosazovat svobodu v sobě i v ostatních, je to polidštění sebe sama polidštěním ostatních, vytváření nové společenské organizace, vyšší koordinace různých společenských realit s vyloučením jakékoliv koncentrace moci, soukromé či státní.
Mluví-li se o odmítání násilí, je třeba mít jasnou představu o tom, co násilí je: “Dokud lidé plně neprosadí humánní společnost, tedy společnost, v níž moc bude mít společenský celek a ne jen jedna jeho část (která celek objektivizuje a podmaňuje si jej), násilí bude dál zabarvovat veškeré společenské dění. Proto, když mluvíme o násilí, musíme mluvit o současném uspořádání světa. A jestliže proti tomuto světu nenásilně bojujeme, musíme především zdůraznit, že nenásilný postoj je nenásilným proto, že netoleruje násilí. Takže nejde o zdůvodňování určitého typu boje, ale o definování podmínek násilí, které vnucuje tento nelidský systém.”
Proto je také důležité odlišit nenásilí od pacifismu. Zatímco odmítání násilí směřuje ke změně podmínek, jež násilí plodí, pacifismus má své priority v míru a v odzbrojení a proto riskuje nepochopení, že války a závody ve zbrojení jsou úzce propojeny se strukturou současné společnosti. Jinými slovy, pacifismus má jako základní cíl stav bez války, tedy něco, co je možné uskutečnit i uvnitř násilné společnosti, kde by se moc soustředila v rukou malé skupiny lidí. Pacifismus si tedy potřebuje ujasnit, jak má být uspořádána společnost, na kterou obecně aspiruje, uvnitř které by bylo možné mírové soužití mezi národy. Nenásilí však směřuje ke změně těchto násilných politických, ekonomických a morálních podmínek, které dnes umožňují a ospravedlňují válku a závody ve zbrojení.
Silo mluví, s použitím výrazu, který by někteří mohli považovat za ”staromódní”, o společenské revoluci, která je politická, protože usiluje o změnu moci a lidská, protože se zakládá na nových hodnotách. V dějinách existují příklady, které nám dokazují, že násilí není podstatné a nezbytné k revoluci, na kterou aspirujeme: “Násilí do výzbroje této revoluce nepatří, kam by nás ostatně zavedla nechutná praxe věznění či odstranění nepřítele? V čem bychom se pak lišili od odvěkých utlačovatelů? Indická revoluce proti kolonialismu se uskutečnila s pomocí lidového tlaku a bez násilí. Byla to revoluce nedokončená, protože jí scházely ideje, ukázala však nové metody akce a boje. Revoluce proti monarchii v Iránu začala pod tlakem lidových vrstev a dokonce nedošlo ani k dobývání center politické moci, protože tato centra se sama ”vyprázdnila”, destrukturalizovala a přestala fungovat. Všechno pak obrátila vniveč nesnášenlivost.”
Pro Sila je tato nenásilná globální revoluce naprostou nezbytností. Ne v tom smyslu, že by k ní nezbytně muselo dojít, ale že je nezbytně nutná, má-li člověk vykročit z prehistorie společenského násilí a z nesmyslnosti osobního života. “Od počátku své historie společnost tíhne ke globalizaci, k sjednocování světa, a proto také dorazí k epoše maximální koncentrace svévolné moci obdařené rysy světového impéria zbaveného možnosti další expanze. Globální systém přivede ke kolapsu (podle strukturální dynamiky vlastní všem uzavřeným systémům) trvalý narůst nesouladu, chaosu a nepořádku… Jestli všechno skončí v chaosu, který vyústí do zrození nové civilizace, nebo jestli začne doba postupné humanizace, to nezávisí na neúprosných mechanismech, ale na intencích jednotlivců a národů, na jejich angažovanosti a zájmu na změně světa, a na etice svobody, která nemůže být uložena a vnucována, protože by přestala být svobodou.”
Tato společenská změna, jejíž potřeba je pociťována, se nezakládá na mechanických zákonech nebo na historické nutnosti, ale na svobodném individuálním a osobním rozhodnutí vykročit z dusna násilí a nesmyslnosti, které je uvnitř každého, v jeho bezprostředním okolí i ve světě. Tato volba není jen obyčejným rozhodnutím a slibem, že druhý den se budeme k lidem kolem sebe chovat lépe. Je to volba v tom smyslu, že je nutné pochopit, že překonání násilí v každodenním životě má co činit s radikální proměnou pohledu na skutečnost. Dokud ostatní lidé jsou tu jako jakési ”pro mne”, jako objekty, ”protézy”, užitečné či škodlivé nástroje sloužící k realizování ”mých” přání, pak v mém vědomí dál vládne násilí a zůstávám omezen svým prostorem a časem, v samotě a v nesmyslnosti. Je nezbytné položit si otázku jaký smysl mají ostatní ”pro mne”, otázku smyslu vlastních činů a smyslu vlastního života. “Říkám ti, že tvé sobectví není hříchem, ale základní chybou ve výpočtu, protože jsi naivně věřil, že brát je lepší než dávat. Vzpomeň si na nejkrásnější chvíle svého života a pochopíš, že byly vždy provázeny nezištným dáváním. Už jen tato reflexe by měla být důvodem k radikální změně směru tvého života… ale sama nestačí.”
Při této osobní transformaci, při hledání smyslu, člověk narazí na mez a tou je smrt. Smrt je tím největším násilím, neboť je totálním popřením svobody, budoucnosti a volby, čili, jak říkával Heidegger, je možností konce veškerých možností. Je tím, co redukuje na absurditu každý čin, každý smysl. Vzepření se smrti poskytuje člověku jednotu a smysl. “Smysl, který nechce být jen dočasný, neuzná smrt jako konec života, ale bude tvrdit, že transcedence je nejvyšší neposlušnost tomuto domnělému osudu. Ten, kdo říká, že jeho činy vyvolávají události, které pak pokračují v dalších lidech, má v rukou pramínek, ze kterého vychází nit věčnosti.”
Silo mluví o novém hledisku, o jiném pohledu na skutečnost, který člověka staví do jiné perspektivy vzhledem k ostatním.
Kant říkal: chovej se tak, abys s ostatními lidmi jednal ne jakoby byli prostředkem, ale cílem. “Cítit to, co je lidské, v druhém člověku, znamená cítit život druhého člověka v nádherné mnohobarevné duze, která se tím více vzdaluje, čím víc ji chci zadržet, zajmout a zachytit její výraz. Ty se ode mne vzdaluješ, pro mne to však je povzbuzující, jestliže jsem ti pomohl zbavit se pout, překonat bolest a utrpení. A jdeš-li se mnou, pak je tomu tak díky tomu, že se zcela svobodným činem ustavuješ jako lidská bytost, a ne protože by ses coby „lidská“ bytost jednoduše narodil. Já v tobě cítím možnost ustavit se lidskou bytostí. A mé činy mají v tobě cíl mé svobody. Pak ani tvá smrt nezastaví činy, které jsi uvedl do pohybu, protože jsi v podstatě sám čas a sama svoboda.”
Když se vrátíme k jeho prvnímu projevu z roku 1969:
“Můžeš skoncovat s násilím v tobě a v ostatních a ve světě, který tě obklopuje, jedině vnitřní vírou a vnitřní meditací. …Můj bratře, sleduj jednoduchá pravidla, jako jsou jednoduché tyto skály, tento sníh a toto slunce, které nám žehná. Vnes mír do sebe a přines ho i ostatním. Můj bratře, tam v historii je člověk, který ukazuje tvář utrpení. Můj bratře, podívej se na tu tvář plnou utrpení… ale pamatuj, že je nezbytné jít historií dopředu a že je nezbytné naučit se smát a že je nezbytné naučit se milovat. Tobě, můj bratře, dávám tuto naději, tuto naději v radost, tuto naději v lásku, protože ty povzneseš své srdce a povzneseš svého ducha a protože nezapomeneš zušlechťovat i své tělo. “
Ve shrnutí: “chovej se k ostatním tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě”.
- Silo: Polidštit Zemi
- Silo: Dopisy mým přátelům
- Silo: Uzdravení od utrpení
- Silo: O tom, co je lidské
